Cyklistická stránka Andráse Szilágyiho
Hledám parťáka, parťáci,parťáci na turistiku na vyjížďky na kole cyklistické výletyturistické dohazování pro horské průsmyky V České republice, na Slovensku, v Rumunsku, Srbsku a Rakousku v roce 2024

Fotografiemi a popisy mých cyklistických výprav bych rád bych dodal odvahu nejen mladým cyklistům, aby zkusili šlápnout do pedálů a zažili dechberoucí podívanou v horských průsmycích, na ledovcích a užili si radost a úlevu po zdolání nejvyšších vrcholů.

Radost po sjezdu ze Zoncolan (Dolomity, Itálie), pohled od Col des Montets (1462 m) směrem na Mont Blanc

Jak to všechno začalo? Není moc co vyprávět o době mezi mým narozením v roce 1949 a rokem 1962. Ale toto léto jsem jako obvykle trávil u svých prarodičů v Ecseru. Byla tam i moje sestřenka Magdi, která byla o tři měsíce mladší než já a už jezdila na kole. Vzpomínám si na to, jak by to bylo dnes: bylo krásné a horké letní poledne. Okolo nebylo nikoho vidět, tak jsem vytlačil kolo z kůlny, kde obvykle stávalo. Na prázdné ulici jsem se vyhoupl do sedla. Lépe řečeno, musel jsem šlapat jsem pod rámem, protože jsem byl příliš malý. Skončil jsem přímo ve výkopu na druhé straně ulice. Kromě vylekání se mi nic nestalo. Tak jsem to zkusil znovu. To byl začátek mé cyklistické ''kariéry'', která zahrnuje stovky tisíc najetých kilometrů.

Brzy jsem poprosil rodiče, aby mi koupili kolo.
Tento model se jmenoval jednoduše ''Ruské kolo''.
Bylo to těžké, ale stabilní ''vozítko''.
Prostudoval jsem všechny mapy, které jsem doma našel. Vydal jsem se po státní silnici č. 4 do Cegledu.
Jakmile jsem zahlédl první domky ze Cegledu, rychle jsem se otočil, protože jsem měl strach, abych přijel domů včas.
Byli jsme zvyklí hrávat stolní tenis (jako např. Gyuszi  Ferencz), takže jsem byl zapsaný do klubu stolního tenisu. Po únavných trénincích jsem chodil pozdě domů. Moje maminka měla strach, protože jsem musel jít v noci sám deset minut pěšky ze zastávky tramvaje.
Tak jsem dostal nápad. Vyměním s rodiči tréninky stolního tenisu za závodní kolo. V krátké době jsem si jedno krásné použité vyhlédl. Byl to červený model ''Bianchi''.
Dnes si myslím, že vůbec nebylo italské. Ale v té době na tom vůbec nezáleželo.
Musel jsem mamince slíbit, že se nezapíšu do žádného cyklistického klubu.
Samozřejmě jsem již měl adresu dobře známého klubu Újpesti Dózsa.
Šel jsem na jejich setkání k Markétině mostu, ale nějak jsem zmeškal začátek tréninku.
Styděl jsem se za sebe, tak jsem šel do jiného klubu: BVSC na náměstí Garay.
Vzali mě, protože jsem měl vlastní kolo.
Strávil jsem tam dva mládežnické a dva juniorské roky.
Dosahoval jsem velice průměrných výsledků a neumisťoval jsem se na bodovaných pozicích.
Ale když jsem se pak připravoval na maturitu, zúčastnil jsem se tréninku týmu dospělých a udržel jsem se v jejich tempu 15-20 km, což mi přidalo jak na sebevědomí, tak na kondici.
Během Budapešťského závodu na 100 km se v kopcích Naszály dostalo deset cyklistů do úniku. Byl jsem mezi nimi, protože jsem byl velmi lehký.
Po 60 km jízdy v této skupině, když jsem již viděl cílovou pásku, jsem sebral veškeré síly a veškerou odvahu a dal jsem se do prvního dlouhého sprintu v mém životě.
Můj klubový kolega, exceletní sprinter Fülöp Józsi, chytře počkal, předjel mě a pak zvítězil.
Tak jsem dosáhl poprvé v životě na bronzovou příčku.
Strýček Patyi - náš trenér si zasloužil chválu ostatních trenérů i jezdců:
Tři cyklisté z BVSC teamu v první pětce!!! 
Později jsem se stal členem Maďarského juniorského týmu v silniční cyklistice.
Kvůli našim špatnýcm výsledkům a také kvůli nedostatku peněz jsem se neměli zúčastnit juniorského ME v silniční cyklistice v rumunské Constanze.
BVSC team vyhrál týmovou soutěž, protože můj pozdější kamarád Legner Laci byl také součástí odtržené skupiny a aktivně v ní pracoval na našem vítězství.
Vyhráli jsme nějaké další závody na 100km. Čtvrtým členem našeho týmu byl Ferenczi Gyuszi, můj spolužák, který už nás bohužel navždy opustil.
Zbytek mé cyklistické ''kariéry'': nestojí za zmínku.
V květnu 1968 jako člen dobrého klubu '' Tipográfia '' jsem na radu sportovního lékaře zanechal cyklistiky z důvodu vysokého krevního tlaku.
S mým kamarádem Legnerem Lacim jsme plánovali jet přes Karpaty k Černému moři, před tím, než vrátíme kola strýčkovi Patyiovi.
Ale policejní dohled nám to nedovolil.
Takže jsem cyklistiku navždy opustil.

Naštěstí se to ale nesplnilo!

V bývalé NDR jsem často jezdil na kole do práce a na kratší výlety.
Tak se stalo, že jsem měl stará kola značky ''Diamant''. Nejstaršímu bylo v roce 2015 45 let a stále na něm občas jezdím.
Ale i mému závodnímu kolu bylo 20 let, když bylo ukradeno.
Od klubu jsem dostal kolo stejné značky.


     Přelezl jsem svůj 1000. průsmyk v hnutí Challenge BIG ve věku 74 let v jižním Portugalsku

V roce 1989 mě přesvědčil můj (západo)německý kamarád, abychom se vydali na 900km dlouhou cyklistickou túru do Ceauşescova Rumunska (SV část)
S 818 m byl Setref nejvyšší přechod mezi Săcelem (Izaszacsal) a Năsăud (Naszód), po předchozím dnu přechod v 587m Huta mezi Negreşti-Oaş (Avasfelsőfalu) and Teceou (Técső). Na konci května, svlečený do půl těla, jsem měl dost času užít si výhled na zasněžené vrcholky Radny a Máramarských hor.
Při následujícím sjezdu do malebného údolí začala má vášeň a také respekt k horským přejezdům.
Tak jsem se v 55 letech vrátil k silniční cyklistice.

V 61 letech po 2000 km jízdy jsem zdolal také krále Pyrenejí, legendární Col du Tourmalet (2115m ) !!

                   












Koryto řeky Enguri na Kavkaze, "off-roads", Svanetia (Gruzie) 5000 m hřbet Kavkazu

V menu vlevo jsou jen ty túry, při kterých jsem fotografoval.

Obrázky v textech můžete otevřít >>>> kliknutím na odkaz.

Grödnerjoch - in South Tyrolia , Passo Gardena in Alto Adige




Užijte si je !
Radujte se z cyklistiky !

Cyklistům přátelský apartmánhotel, hostel v centru Budapešti

http://citycentreapartments.hu Byty k dlouhodobému pronájmu také pro studenty v centru Budapešti